Recenze MF DNES zněla: „Čtvrtá kostka je chytřejší než Dan Brown.“ A zřejmě se líbí i čtenářům: knížky se zatím prodalo zhruba 11 000 kusů.
„…Již před vydáním se o Čtvrté kostce hovořilo jako o české variantě Šifry mistra Leonarda. Což je vůči Rybářovi nespravedlivé. Jeho knížka je totiž chytřejší než Brownův světový bestseller…“
Alena Slezáková, MF DNES, 4. 11. 2010, celou recenzi je možné najít zde .
Knížka vyšla v říjnu 2010, vydal ji Knižní klub.
Anotace:
Praha se probouzí do vlahého podzimního dne roku 1601, a jen pár vyvolených tuší, že se schyluje k jedné z největších bitev, která kdy byla v městě na Vltavou bojována . K bitvě s mocí lidského vědění.
Kdo stojí za tajemnými vraždami ? Kdo krade ze šlechtických sídel staré mapy? Co znamenají křišťálové kostky , které se objevují na místech zločinů? Kam sahá spiknutí, v němž proti sobě stojí síly nepoznané moci? Jakou roli v tom všem hraje císař Rudolf II. a jeho dvorní astronom Tycho Brahe ?
Čtvrtá kostka přináší čtenářům napínavý příběh o víře v osud vepsaný ve hvězdách, naději na to jej změnit a lásce, která neváhá zabíjet.
Čtvrtá kostka – jak vznikala renesanční detektivka
(Zajímavosti o knize Jana Rybáře Čtvrtá kostka – Zdroj: tisková zpráva o knize)
Motto knihy: Většina postav této knihy opravdu žila. Většina jejich příběhů se stala. Většina zde popsaných míst existuje či existovala. Většina zločinů se udála.
„Realita je zajímavější než fikce“
Čtvrtá kostka je napínavá detektivka (thriller) napsaná s maximální snahou respektovat reálné kulisy rudolfínské Prahy. Příběh je fiktivní, ale pokud do něj vstoupí historická postava, je popsána s maximální úctou k realitě. To samé se týká podoby Praha, jejích zákoutí i záhadných zločinů zrekonstruovaných z dobových svědectví a kronik.
Proč to všechno? „Chtěl jsem, aby byl příběh co nejpůsobivější. Jsem novinář, a vím tedy dobře, že realita je často zajímavější a barvitější než fikce,“ říká autor, novinář Jan Rybář. „Všechny ty záhady zamčených místností, tajuplných map, neviditelných zločinců a temných sídel aristokratů jsem prostě usadil do kdysi reálně existujících kulis.“
Praha roku 1601
Praha rudolfinské éry se nám neztrácí ve tmách díky velkolepým rytinám, které zachycují detaily tehdejších ulic, nábřeží paláců. A proto se hrdinové příběhů mohou pohybovat zcela reálnou Prahou, kterou autor pečlivě studoval. Kniha řeší a „vyřeší“ různé opravdové události té doby, od smrti astronoma Tychona Braheho až po další kronikáři zaznamenané „krvavé příběhy“. „Více než rok jsem sbíral materiály a snažil se například zjistit, jak by tehdy vypadalo vyšetřování vraždy ve staré Praze. Velmi mi s tím pomohla docentka Marie Koldinská z Filozofické fakulty UK, s kterou jsem reálie konzultoval,“ říká autor.
To se týkalo i detailů: pokud například v jedné scéně hraje renesanční kapela, snažil se zjistit u odborníků, jak by přesně vypadala a co by hrála. Pokud je pro děj důležitá podoba sálů se sbírkami Rudolfa II., pečlivě prostudoval, co je o nich známo. „Jistě, úplně nutné to nebylo, ale nesmírně mě to bavilo. Potom jsem s obrovským gustem všechna ta historická fakta použil jako základ pro můj vlastní příběh, domyslel, jak to mohlo být jinak. A to při zachování všech postupů klasické detektivky či thrilleru,“ říká autor.
Odhalení z kroniky
V jednom případě, uvádí autor, mu při psaní trochu naskočila husí kůže. „Kromě Braheho smrti můj detektiv řeší ještě jeden slavný nevyřešený mord české historie. Když jsem zkoumal v kronikách jeho okolnosti, objevil jsem najednou chybu v knize o Rudolfu II. od asi největšího odborníka na tu dobu Josefa Janáčka,“ říká Rybář. „Prostě si špatně vyložil jednu klíčovou pasáž a já s tichou hrůzou pochopil, že to muselo být jinak. Že v kronikách ta pravda je, ale nikdo ji nevidí. Realita je prostě často děsivější a napínavější než fikce.“
Smrt císařského astronoma Tychona Braheho
Smrt Tychona Braheho je jedním z motivů knihy, i když ani zdaleka ne motivem jediným – kromě ní „detektiv“ rytíř Jan Víta ze Rzavé řeší i další temné události. „Braheho smrt je fascinující kapitola dějin rudolfinské Prahy. Se spekulací, že ho možná někdo otrávil, totiž v 90. letech přišli sami vědci, kteří v Dánsku a Švédsku objevili v jeho vlasech a vousech vysoké koncentrace rtuti,“ říká Jan Rybář, který při psaní tyto vědce kontaktoval.
A kdo je tedy vrah? Seznam potenciálních zločinců je dlouhý – a autor mnohé z nich nechá vstoupit do děje. „Ale moje řešení toho, co se tehdy stalo, je zcela nové, jiné a originální,“ říká autor. „Od první stránky se snažím čtenáře vtáhnout do rychlého děje. A nenechat ho vydechnout až do posledních stránky, kdy, tak jako v každé správné detektivce, zjistí, že vše je nějak jinak.“